Někdy v listopadu 2002 se na raných peer-to-peer sítích — Soulseek, IRC kanály, fóra, kde se sdílely zipy — začaly šířit soubory s podivnými názvy. „Powerball 5.” „Horny.” „Jack Off.” Patnáct tracků, syrových, zjevně nedokončených, s vokály, které zněly, jako by je někdo nahrál na první dobrou a zapomněl smazat.
Nikdo přesně nevěděl, co to je. Ale kdo to slyšel, poznal okamžitě — takhle neznělo nic jiného na světě. Byl to první únik Madvillainy, alba, které ještě neexistovalo. A jeho krádež málem zničila projekt, ze kterého se stala bible undergroundového hip-hopu.
Otis z Oxnardu
Otis Jackson Jr. se narodil v roce 1973 v Oxnardu v Kalifornii, v hudební rodině. Jeho otec Otis Jackson Sr. byl zpěvák a producent. Mladší bratr Oh No se taky stal producentem. Hudba nebyla volba — byl to vzduch, který dýchali.
Madlib začal tvořit beaty na střední škole se svými kamarády z oxnardského kolektivu Crate Diggas Palace. Jméno nebylo metafora: doslova kopali v bednách se starými vinyly. V devadesátých letech, kdy většina hip-hopových producentů směřovala k digitálu, k samplerům a DAW, Madlib šel opačným směrem — hlouběji do analogu, do prachu, do zapomenutých archivů.
S kamarády Wildchildem a DJ Romesem založil skupinu Lootpack. Jejich debut Soundpieces: Da Antidote! z roku 1999 na Stones Throw Records si všimli hlavně lidé, kteří si všímají takových věcí — beatmakeři, DJové, diggeři. Madlib ne. Madlib si všiml všeho ostatního.
Barry White a žlutý skřítek
Tady je detail, který Madliba odlišuje od každého jiného producenta jeho generace: nesnášel svůj hlas.
Jeho kamarádi v Oxnardu mu říkali „Barry White” — ironicky, protože jeho hlas byl příliš hluboký, příliš monotónní, příliš nudný na to, aby rapoval. Jenže Madlib chtěl rapovat. A tak jednoho dne ve studiu nahrál svůj hlas na pomalou rychlost pásky — a pak ji přehrál na normální. Výsledek byl vysoký, drzý, skřítkovitý hlas, který nezněl jako žádný rapper na světě. Tak se narodil Quasimoto — Lord Quas. Malá žlutá animovaná postava s cihlou v ruce, nakreslená výtvarníkem Jeffem Jankem. Alter ego, které říká a dělá věci, které Madlib sám říkat nechce. Rapeři si vymýšlejí tvrdé persony, aby vypadali nebezpečně. Madlib si vymyslel kreslený postavičku, protože se styděl za svůj hlas.
První Quasimotovo album The Unseen (2000) se dostalo na seznam nejlepších alb roku v magazínu Spin — v době, kdy Madliba ani Stones Throw skoro nikdo neznal. Madlib v pozdějším rozhovoru pro Rolling Stone řekl, že Quasimota stvořily „hlavně houby. Houby byly to, co mě přimělo Quasimota udělat.”
Bomb Shelter
Madlibovo studio se jmenovalo Bomb Shelter — protiatomový kryt v čtvrti Mount Washington v Los Angeles. Doslova bývalý bunker pod domem, kde sídlil Stones Throw. V tomhle prostoru — plném bedniček s vinyly, přeplněném přístrojů, s podlahou pokrytou CD-R disky a obaly — vznikala většina jeho hudby.
K roku 2002 měl Madlib za sebou desítky projektů. Jako Yesterdays New Quintet vytvořil celý fiktivní jazzový kvintet — pět alter-eg, každé s vlastním nástrojem a stylem. Jako remixér dostal pozvání od Blue Note Records, aby přeinterpretoval jejich archivní nahrávky — výsledkem bylo album Shades of Blue (2003). Jako Beat Konducta vydával instrumentální série, kde každý díl měl jinou tematiku — Bollywood, film, Afrika.
Madlib nebyl producent. Madlib byl celý ekosystém.
A pak potkal MF DOOMa.
Pivo, thajské jídlo a houby v bunkru
V roce 2002 se DOOM poprvé objevil v domě Stones Throw v LA. Label mu zarezervoval hotelový pokoj. DOOM tam prakticky nebyl — trávil veškerý čas v Bomb Shelteru s Madlibem.
Madlib vyrobil sto beatů za pár týdnů. Některé skončily na Madvillainy, jiné na kolaboraci s J Dillou Champion Sound, další na albech jiných umělců ze Stones Throw. Když nepracovali, pili pivo, jedli thajské jídlo, kouřili marihuanu a brali psilocybinové houby. Tracky „Figaro” a „Meat Grinder” — dvě z nejslavnějších skladeb alba — vznikly v těch prvních dnech.
Byla to spolupráce dvou lidí, kteří sdíleli jednu podstatnou vlastnost: ani jeden nechtěl být středem pozornosti. DOOM se skrýval za maskou. Madlib se skrýval za desítkami alter-eg. Společně vytvořili Madvillain — projekt, kde superpadouch rapuje přes beaty šíleného vědce.
Krádež v São Paulu
V listopadu 2002 odletěl Madlib do Brazílie na přednášku pro Red Bull Music Academy v São Paulu. Vzal s sebou demo pásky nedokončeného alba — prvních dvanáct tracků s DOOMovými vokály, nahranými a narychlo namixovanými v Bomb Shelteru.
V Brazílii dělal to, co dělal vždycky. Kopil v bednách na bleších trzích. Koupil několik přepravek plných vinylů — dvě z nich později ztratil. V hotelovém pokoji vyráběl nové beaty na jediném vybavení, které měl: přenosný gramofon, sampler Boss SP-303 a půjčený kazetový přehrávač. Na tomhle minimálním setupu vznikly beaty pro „Strange Ways”, „Raid” a „Rhinestone Cowboy”.
Na přednášce pro Red Bull poprvé přehrál nedokončenou verzi „America’s Most Blunted”. A někdy v téhle době — nikdo dodnes neví přesně kdy a kdo — byly demo pásky zkopírovány.
Jeff Jank, art director Stones Throw, později vzpomínal: „Byly to rané dny internetových úniků. Mysleli jsme, že to úplně zničí prodej.” J.Rocc, spolupracovník Madliba, popsal atmosféru po úniku jednoduše: „Všichni zpanikařili. Všichni na sebe ukazovali prstem.”
Peanut Butter Wolf, zakladatel Stones Throw, ukázal prstem na fotografy Erica Colemana a B+, kteří byli v Brazílii také. Coleman tvrdil, že demo slyšel poprvé až o měsíce později v Japonsku, když mu fanoušek řekl, že má bootleg.
Pravda je, že Madlib měl zvyk rozdávat CD-R disky lidem kolem sebe. Nechal otevřené notebooky v hlídaných místnostech. Byl to člověk, pro kterého hudba existovala proto, aby se sdílela — a někdo toho využil.
Tracky se šířily po Soulseeku a Napsteru s vymyšlenými názvy. Fanoušci, kteří je slyšeli, věděli, že poslouchají něco mimořádného — i v nehotové formě. DOOM ale nebyl nadšený. Cítil se okradený. Na projekt rezignoval.
Rok ticha
Album šlo k ledu. Madlib i DOOM se vrátili ke svým sólovým projektům. Trvalo zhruba rok, než se podařilo oba přesvědčit, aby se k Madvillainy vrátili.
DOOM přenahrál vokály. Ne proto, že musel — ale proto, že chtěl. Od roku 2002 se jeho hlas změnil. Byl hlubší, unavenější, víc „padoušský”. Přepsal texty, změnil flow. Na „Rhinestone Cowboy” — závěrečné skladbě alba — přímo odkazuje na únik: demo, které „uniklo do kyberprostoru”.
Madlib mezitím beaty přepracoval, přidal nové vrstvy, změnil sekvenci. Album, které nakonec vyšlo 23. března 2004 na Stones Throw Records, bylo fundamentálně jiné než ten uniklý demo. Temnější, propracovanější, vrstevnatější.
A únik? Místo aby zabil zájem, vytvořil hlad. Pitchfork později napsal, že Madvillainy bylo v momentě vydání „jedním z nejočekávanějších alb v historii undergroundového rapu”.
Album dosáhlo 179. místa na Billboard 200 — skromné číslo, které ale maskuje jeho skutečný dopad. Madvillainy se stalo nejprodávanějším albem v historii Stones Throw. Psali o něm v The New Yorkeru. Flying Lotus po DOOMově smrti napsal, že v hip-hopu nikdy nepotřebujete nic jiného.
V roce 2008 Stones Throw vydali Madvillainy 2: The Box — box set, který poprvé oficiálně obsahoval i tu ukradenou demo kazetu. Z artefaktu krádeže se stal sběratelský kousek. V roce 2024 vyšla demo kazeta samostatně na vinylu k dvacátému výročí alba.
Paralelní vesmíry
Madlib po Madvillainy nepřestal. Nepřestal nikdy. Produkoval pro Erykah Badu, Freddie Gibbse, Kendricka Lamara. Kanye West o něm v dokumentu Our Vinyl Weighs a Ton mluvil s téměř posvátnou úctou.
Madlib mezi tím vším zůstával tím, čím byl vždycky: introvertem v bunkru plném desek. Když DJoval na pódiu, měl většinou sluchátka na uších a tvářil se, že tam není.
Epilog: Čtyři tuny vinylu
V roce 2010 se reportérka z Vinyl Factory zeptala Madliba na jeho sbírku. Neřekl tisíce desek. Řekl „čtyři tuny vinylu”. Ne počet. Hmotnost.
Madvillainy je lepší album proto, že bylo ukradeno. Madlib a DOOM vzali zkušenost krádeže a vtiskli ji do finálního díla — do textů, do zvuku, do atmosféry. Z artefaktu krádeže se stal sběratelský kousek. Z hranice mezi dílem a jeho historií nezbylo nic.
Někteří umělci reagují na krádež tím, že tvoří znovu. Jiní reagují tím, že zmizí.