V srpnu 1994, v opuštěném přístřešku pro lodě na skotském ostrově Jura, dva muži metodicky vhazovali svazky padesátilibrovek do ohně. Trvalo jim to přes hodinu. Novinář Jim Reid, jediný nezávislý svědek, popsal, že nejdřív cítil šok a vinu — a pak hlavně nudu. Milion liber hořel pomalu.
Bill Drummond a Jimmy Cauty — The KLF — právě dokončili nejdražší umělecké gesto dvacátého století.
Diskordianismus a Ford Galaxy
Aby člověk pochopil, proč někdo spálí milion liber, musí nejdřív pochopit, kdo ten někdo je.
Bill Drummond byl Skot s minulostí v hudebním managementu. Vedl labely, řídil kariéry Echo & the Bunnymen a Teardrop Explodes — a jednoho dne měl všeho dost. Jimmy Cauty byl mladý vizuální umělec a muzikant, čerstvě po rozpadu kapely Brilliant. Potkali se na začátku roku 1987 a spojil je diskordianismus — parodické „náboženství” uctívající bohyni chaosu Eris, inspirované kultovním románem Illuminatus! Trilogy. Z té knihy si vypůjčili prakticky všechno: jméno The Justified Ancients of Mu Mu, posedlost číslem 23, a hlavně přesvědčení, že v chaosu se skrývá pravda.
Jejich první album 1987 (What the Fuck Is Going On?) bylo bezostyšné. Samply z ABBA, Beatles, Samantha Fox — bez jakéhokoli povolení. Když se švédská superskupina ABBA ozvala přes Mechanical-Copyright Protection Society a nařídila stáhnout album z prodeje, Drummond s Cautym reagovali po svém. Nasedli do Cautyho upraveného policejního Fordu Galaxy, vzali s sebou novináře z NME a vyrazili do Švédska. Ve tři ráno ve Stockholmu předali zlatou desku „za prodej v hodnotě nula” blondýně před studiem ABBA. Na zpáteční cestě zastavili u švédského pole, zapálili zbylé kopie alba — a nahněvaný farmář po nich střílel brokovnicí, když ujížděli v jedovatém kouři hořícího vinylu. Fotka z toho požáru skončila na obalu jejich dalšího alba.
Nebyl to publicistický kalkul. Nebo to byl publicistický kalkul. S The KLF nikdy není jasné, kde končí upřímnost a začíná strategie. Drummond sám říkal, že „to dává smysl jako finanční rozhodnutí i jako romantický výlet” — a pravda je nejspíš někde uprostřed.
Stroj na hity (který se nenávidí)
Tady nastává paradox, bez kterého příběh KLF nedává smysl.
V roce 1988 Drummond a Cauty napsali knihu The Manual (How to Have a Number One the Easy Way) — cynického průvodce výrobou hitů. A pak podle ní jeden skutečně vyrobili. Jako The Timelords vydali „Doctorin’ the Tardis” — absurdní mashup Doctor Who, Gary Glittera a The Sweet. Šlo to na první místo britského žebříčku.
Přejmenovali se na The KLF a vpluli do acid-housové vlny. What Time Is Love?, 3 a.m. Eternal, Last Train to Trancentral — jeden hit za druhým. Pioneered to, čemu se říká „stadium house”: ravová hudba s rockovou produkcí a samplem davového jásotu. Jejich album Chill Out z roku 1990 prakticky definovalo ambient house.
V roce 1991 byli nejprodávanějším singlovým aktem na světě. Prodali šest milionů desek. Byli nominováni na Brit Awards.
A přesně v tom momentě, na absolutním vrcholu, se rozhodli všechno zničit.
Berle, samopal a mrtvá ovce
12. února 1992. Ceremoniál Brit Awards v Hammersmith Odeon, Londýn. Nejvýznamnější akce britského hudebního průmyslu — stovky lidí v oblecích, živé vysílání na BBC.
The KLF měli hrát svůj hit „3 a.m. Eternal”. Místo toho se na pódiu objevili s grindcore kapelou Extreme Noise Terror z Ipswichu.
Původní plán byl ještě šílenější. Drummond chtěl na pódiu rozpárat mrtvou ovci řeznickými noži a její kusy házet do publika. Koupili ovci, sehnali osm galonů krve. Jenže právníci BBC to zakázali — a vegetariáni z Extreme Noise Terror pohrozili, že odejdou. Drummond pak zvažoval, že si na pódiu usekne ruku sekerou. I to nakonec zavrhl.
Co se skutečně stalo, bylo dost. Drummond v kiltu a kožené bundě, opřený o berle, chrlil přepsané texty o BPI a Brit Awards, zatímco Extreme Noise Terror kolem něj řvali grindcore verzi „3 a.m. Eternal”. Na konci Drummond odhodil berli, vytáhl samopal a střílel slepými náboji nad hlavy publika plného hudebních manažerů a celebrit. Sir George Solti, legenda klasické hudby přítomná kvůli předávání ceny, musel být přesvědčován, aby ze sálu neodešel.
KLF ten večer vyhráli cenu za nejlepší britskou skupinu — sdíleně se Simply Red. Na pódium si pro ni nevyšli. Poslali kurýra na motorce. Mrtvou ovci, kterou měli připravenou, hodili ke vchodu na afterparty s nápisem přivázaným k pasu: „I died for you — bon appetit.”
Z pódia zazněl hlas jejich tiskového mluvčího Scotta Pieringa: „The KLF have now left the music industry.”
Skoro nikdo tomu nevěřil. NME ujišťovalo čtenáře, že „napětí a protiklady” povedou k dalšímu „hudebnímu pokladu”. Ale KLF to mysleli vážně. 14. května 1992 oficiálně oznámili konec a smazali celý svůj katalog. Jejich desky se ze dne na den nedaly legálně koupit.
Milion v ohni
Po odchodu z hudby jim zůstal milion liber a žádný plán. Založili K Foundation — uměleckou nadaci, která neměla tušení, co financovat.
Nejdřív chtěli podporovat začínající umělce, ale — jak Drummond později vysvětlil — „uvědomili jsme si, že bojující umělci mají bojovat, to je celý smysl.” Místo toho vyrobili umělecké dílo: milion liber v hotovosti přibité hřebíky na dřevěný rám. Pokusili se s tím objet galerie po celé Británii. Žádná to nechtěla vystavit. Zvažovali cestu po Rusku vlakem — ale pojistit milion liber proti ozbrojeným gangům na stepích bylo příliš drahé.
Nevěděli, co s nimi. A tak se rozhodli pro řešení, které je jedinečné v celé historii umění.
23. srpna 1994. Drummond, Cauty, jejich spolupracovník Alan „Gimpo” Goodrick a novinář Jim Reid přiletěli na letiště v Islay a přeplavili se na ostrov Jura. V noci vešli do opuštěného přístřešku na panství Ardfin. Natočili to na kameru Hi-8. A začali pálit.
Padesátilibrovka za padesátilibrovkou. Svazek za svazkem. Reid psal, že nejdřív cítil vinu a šok, pak nudu. Peníze hořely překvapivě pomalu. Trvalo to přes hodinu. Některé bankovky zůstaly nedohořelé, odneslo je přílivem — místní obyvatel je později našel na pláži.
Banka K Foundation potvrdila výběr milionu liber v hotovosti. Bezpečnostní firma potvrdila převoz. Milion liber — v dnešní hodnotě přes dva miliony — přestal existovat.
Dvacet tři let ticha
Na první výročí pálení promítli záznam obyvatelům ostrova Jura. Film byl špatně natočený, dialog téměř nesrozumitelný. Pak s ním objeli Británii — ale ne proto, aby vysvětlovali. Ptali se publika: „Proč jsme to podle vás udělali?”
Lidé byli naštvaní. Jak mohou být tak nezodpovědní? Drummond a Cauty neměli odpověď. V listopadu 1995 podepsali na mysu Cape Wrath na severu Skotska smlouvu: nebudou o pálení veřejně mluvit po dobu 23 let. Číslo 23 — motiv, který se táhne celým jejich dílem jako rudá nit od Illuminatus! po katalogová čísla jejich desek.
A mlčeli.
Jimmy Cauty se stal vizuálním umělcem. Vytvořil Aftermath Dislocation Principle — obrovský model dystopického města v post-apokalyptickém stavu, který vozil po Británii v nákladním kontejneru. Bill Drummond psal knihy, přednášel, založil The 17 — sbor náhodných lidí, který zazpívá jednu věc, ta se nikdy nenahraje, existuje jen v tom momentě. Cestoval po světě, pekl lidem koláče, čistil boty.
Jejich hudba neexistovala. Legálně. Roky.
Zmrzlinářský vůz a pyramida mrtvých
23. srpna 2017 — přesně 23 let po spálení milionu — přijeli Drummond a Cauty rozpadajícím se zmrzlinářským autem do Liverpoolu. Nepřivezli hudbu. Přivezli román. 2023: A Trilogy — dystopickou kostýmní frašku na motivy Orwella, Roberta Antona Wilsona a vlastní mytologie KLF.
Čtyři sta lidí, kteří koupili lístky na třídenní akci „Welcome to the Dark Ages”, aniž by věděli, co je čeká, dostalo přidělené „práce”. Někteří museli založit kapelu jménem Badger Kull a odehrát 23sekundový koncert. Jiní byli jejich fanoušky. Jeden si nechal udělat tetování.
Třetí den se odhalil skutečný záměr. Drummond a Cauty oznámili, že jsou pohřebníci. Za 99 liber si každý může koupit cihlu. Až zemře, 23 gramů jeho popela se vypálí do této cihly a ta se zazdí do Lidové pyramidy v liverpoolském Toxteth. Pyramida bude mít 23 stupňů a bude složena z 34 592 cihel. Stavba potrvá generace.
Každý rok 23. listopadu — Toxtethský den mrtvých — se přidají nové cihly. První obsahovala popel Cautyho bratra Simona, který zemřel v roce 2016. Cauty a Drummond budou po smrti také zazdění.
Projekt se jmenuje MuMufication. Heslo zní: „Kup teď, zemři později.”
Epilog: Proč to pořád nedává smysl
V roce 2017, na panelové diskuzi v Liverpoolu, hlasovalo 400 fanoušků o nejpřesvědčivější vysvětlení pálení milionu. Držitel Turner Prize Jeremy Deller argumentoval nihilistickou tradicí v umění. Ekonomka Ann Pettifor popsala akt jako „kvalitativní utahování”. Novinář z Vice tvrdil, že KLF předjímali laxní vztah mileniálů k penězům. Historička Annebella Pollen hovořila o „ceremoniální anihilaci nadbytku” — a její vysvětlení zvítězilo.
Drummond a Cauty seděli v publiku a neřekli nic.
Možná je to nejpoctivější odpověď, jakou kdy dali. Bill Drummond jednou prohlásil, že spálení peněz mělo na jeho život paradoxně větší dopad, než kdyby je utratil — protože se ho na to lidé ptají každý den už třicet let.
The KLF nikdy nebyli kapela, která náhodou dělala umění. Byli umělci, kteří náhodou na chvíli dělali pop. A když pop splnil svůj účel, zapálili ho — doslova — a šli dál.
Dnes staví pyramidu z mrtvých. Jejich diskografie pořád legálně neexistuje.