V roce 2007 se na MySpace objevila písnička od neznámého člověka z Rayners Lane v Harrow, na severozápadě Londýna. Jmenovala se „BTSTU”. Praskavé syntezátory, rozbitý beat, falsetový šepot — jako bys poslouchal budoucnost přes zeď v klubu, který ještě neexistuje. Jai Paul měl devatenáct let. A během šesti let mu někdo ukradne všechno, co nahráje.
BTSTU
Nikdo nevěděl, kdo to je. Žádné rozhovory. Žádné fotky. Žádné sociální sítě kromě toho jednoho MySpace profilu. V době, kdy se každý nový umělec snažil být co nejvíc viditelný, Paul byl neviditelný — a právě to z něj udělalo fenomén.
XL Recordings — label Adele, Radiohead, The xx — ho podepsali. „BTSTU” vyšlo oficiálně v roce 2011 a Pitchfork ho zařadil mezi „Best New Tracks”. Drake samploval intro na „Dreams Money Can Buy”. Beyoncé ho použila na „End of Time”. Mura Masa v rozhovoru se Zanem Lowem řekl, že „Jai Paulovo album ovlivnilo všechny. Úplně všechny.”
V roce 2012 nahrál na SoundCloud demo „Jasmine” — a kritici ho prohlásili za „spasitele popu”. New York Times mluvil o „senzualitě éry Prince”. Guardian popsal produkci jako „ohromující”.
Jai Paul měl v tu chvíli na kontě dvě písničky. Jeden rozhovor. A celý hudební svět u nohou.
Sobota třináctého
13. dubna 2013. Sobotní ráno. Na Bandcampu — platformě, kde nezávislí umělci prodávají hudbu přímo fanouškům — se objevil profil „Jai Paul” a na něm album: šestnáct tracků, nepojmenovaných, za sedm liber.
Blog Crack in the Road to našel první, procházením nových releasu na Bandcampu. Během hodin to bylo všude. The FADER publikoval článek s titulkem „Download Jai Paul’s Self-Titled Debut LP”. Fanoušci platili a stahovali rychleji, než stíhali číst.
Kontext je důležitý: bylo to pět měsíců předtím, než Beyoncé jako první velká hvězda vydala album bez předchozího oznámení. „Surprise drop” v roce 2013 ještě neexistoval jako formát. Ale u Jai Paula — u člověka, jehož celý brand byl záhada a ticho — to dávalo dokonalý smysl. Richard Russell z XL Recordings předtím řekl, že způsob, jakým Paul funguje, je „matoucí”. Někdo z XL tweetoval tajuplné „Surprise!”. Týden předtím Noisey publikoval článek s titulkem „Vychází Jai Paulovo debutové album tento měsíc?”
Všechno ukazovalo jedním směrem.
A pak, o den později, přišel tweet. První tweet v Paulově životě:
„To confirm: demos on bandcamp were not uploaded by me, this is not my debut album. Please don’t buy. Statement to follow later. Thanks, Jai.”
Thanks, Jai. Člověk, kterému právě ukradli životní dílo, končí poděkováním. I v momentě katastrofy zůstává zdvořilý. To je Jai Paul v kostce.
Nebylo to album. Byly to ukradené demo nahrávky. Šestnáct tracků v různých stádiích rozpracovanosti, nahraných mezi lety 2007 a 2013. Někdo se naboural do jeho souborů — nebo, jak Paul sám později spekuloval, šlo možná o „vypálené CD, které se někde ztratilo” — a vyvěsil je na Bandcamp pod jeho jménem za peníze.
Londýnská policie (City of London Police) zatkla dva podezřelé. Bandcamp vrátil peníze. XL vydalo prohlášení.
A Jai Paul zmizel.
Šest let ticha
Co následovalo, nebylo strategické mlčení ani PR kalkul. Byl to pád.
Paul v otevřeném dopise z roku 2019 popsal, co se s ním stalo. Napsal, že byl „v naprostém šoku”. Že ho frustrovala mediální interpretace, podle které únik zorganizoval sám. Že ztratil důvěru. Že musel vyhledat „terapii různých druhů”, než byl schopen vůbec uvažovat o návratu k hudbě.
Šest let. Žádná nová hudba. Žádné rozhovory. Žádné veřejné vystoupení.
Zatímco Paul mlčel, jeho vliv rostl exponenciálně. Jungle řekli, že by bez Jai Paula neexistovali. Ne že je ovlivnil. Že by neexistovali. Flume pojmenoval „BTSTU” jako klíčovou inspiraci. Mura Masa řekl, že „Jai Paulovo album ovlivnilo všechny. Úplně všechny.”
Uniklé album, které Paulovi zničilo kariéru, se mezitím samo stalo legendou. Pitchfork ho zařadil na 20. místo nejlepších alb roku 2013 — přestože to technicky vzato nebylo album. V roce 2014 ho zařadil mezi „100 nejlepších alb dekády” — a dekáda byla teprve v polovině.
Jai Paul ovlivnil celou generaci populární hudby nedokončenými demy, které nikdy neměly být slyšet.
Property Week
V roce 2016 Paul společně s bratrem A. K. Paulem založil label Paul Institute. Ne pro sebe — pro ostatní. Vydávali hudbu Fabiany Palladino, Ruthvena a dalších, s Jai Paulem většinou schovaným za producentskými kredity. Byl to způsob, jak zůstat v hudbě a přitom nebýt na očích.
V listopadu 2017 byl Paul poprvé od roku 2013 vyfotografován — v článku v Property Week (!), při podepisování nájemní smlouvy na prostory pro Paul Institute v londýnském White City Place. Nebylo to v hudebním časopise. Bylo to v realitním magazínu. Asi nejpříznačnější comeback fotka v historii popu.
A pak přišel 1. červen 2019.
Paul zveřejnil na svém webu otevřený dopis. A spolu s ním — album. Leak 04-13 (Bait Ones): ty samé tracky, ve stejném pořadí, v jakém unikly v roce 2013. Nezměnil nic. Nedomixoval. Nepřidal. Vydal je přesně tak, jak byly ukradeny — ale tentokrát pod svým jménem, na svých podmínkách, jako pay-what-you-want download.
K tomu přidal dvě nové písničky — „Do You Love Her Now” a „He” — dokončené ze starých nápadů z doby před únikem.
Deset procent zisku z merchandisingu věnoval britské charitě SANE, zaměřené na duševní zdraví.
V dopise napsal, že „vyrostl a naučil se ocenit, že lidé tu hudbu mají rádi a žili s ní”. Že nechce lidem upírat možnost ji slyšet. Ale taky napsal o „katastrofě”, o „ztrátě důvěry” a o tom, kolik roků ho stálo, než dokázal znovu tvořit.
Poprvé pod světlem
16. dubna 2023. Deset let po úniku. Třináct let po „BTSTU”. Jai Paul poprvé v životě vyšel na pódium.
Ne v malém klubu. Ne na nezávislém festivalu. Na Coachelle. Vedle Franka Oceana, Björk, BLACKPINK a Gorillaz.
Před koncertem napsal na Reddit: „I always wanted to do something like this but yeah Im not gonna lie I am absolutely shitting it. Anyway, I just wanted to let u lot know how much I appreciate all you staying with me for all this time. Hopefully it’s all gonna be worth it.”
Set nebyl streamován na oficiálním YouTube Coachelly. Fanoušci natočili vše na mobily. Na pódiu stál s bratrem na kytaře, Fabianou Palladino na klávesy. Hrál „BTSTU”, „Jasmine”, novou skladbu „So Long”. Variety napsalo, že jeho „plachost balancovala mezi upřímností a nedokončeností”.
Epilog: Dva úniky, dva osudy
Madvillainy uniklo v listopadu 2002. DOOM a Madlib dílo přetvořili a udělali z něj něco většího, než bylo původně zamýšleno. Z krádeže se stala součást legendy.
Bait Ones uniklo v dubnu 2013. Jai Paul zmizel na šest let. Ztratil důvěru, schopnost tvořit, roky života. Když se vrátil, nevydal přepracované album — vydal totéž, co mu bylo ukradeno, beze změny, jako akt převzetí kontroly nad vlastním příběhem.
DOOM a Madlib byli padouch a šílený vědec — lidé, kteří měli v sobě dost zuřivosti, aby krádež proměnili v palivo. Jai Paul byl člověk, který v momentě, kdy mu někdo ukázal jeho nedokončené skici celému světu, jednoduše nemohl dál. A pak jednoho dne — deset let poté — vyšel na pódium Coachelly a řekl: „Im not gonna lie I am absolutely shitting it.”
To je víc odvahy než cokoli, co DOOM nebo Madlib kdy udělali.