Název jeho největšího hitu je zároveň tím nejpřesnějším popisem toho, čím se pro svět stal. Někdo, koho jsme kdysi znali. Gotye — belgicko-australský muzikant, který měl v rukou nejposlouchanější píseň planety, dvě ceny Grammy a dvě miliardy zhlédnutí na YouTube — se jednoho dne rozhodl, že tohle všechno nepotřebuje. A odešel.
Ne dramaticky. Ne v ohni spálených bankovek jako KLF. Ne za maskou jako DOOM. Ne zlomený krádeží jako Jai Paul. Gotye prostě odložil jméno, které ho proslavilo, a šel dělat něco jiného. Tiše. Zdvořile. Téměř neviditelně.
Wally z Brugge
Wouter André De Backer — přezdívaný Wally — se narodil v roce 1980 v belgických Bruggách. Jako malý se s rodinou přestěhoval do australského Melbourne. Hudbu začal dělat na přelomu tisíciletí, nejdřív v kapele The Basics, kterou spoluzaložil v roce 2002. Jako sólový projekt si vybral jméno Gotye — fonetický přepis Gaultiera, francouzské podoby jeho jména Wouter.
Tři alba: Boardface (2003), Like Drawing Blood (2006), Making Mirrors (2011). V Austrálii byl respektovaný, vyhrával ARIA Awards, měl věrné publikum. Ale nikdy nebyl hvězda. Nikdy nešlo o miliony.
A pak.
Dvě miliardy zhlédnutí
V červenci 2011 vyšel singl „Somebody That I Used to Know” s novozélandskou zpěvačkou Kimbrou. Píseň postavená na samplu brazilského kytaristy Luíze Bonfá — jemná, podivná, zcela mimo hlavní proud éry EDM a Rihanny. Videoklip — stop-motion animace, kde se na nahá těla malují geometrické vzory — financoval Wally sám z vlastní kapsy.
Písnička šla na první místo ve 28 zemích. Vyhrála Record of the Year a Best Pop Duo na Grammy. Na YouTube nasbírala přes dvě miliardy zhlédnutí. Stala se nejprodávanějším singlem roku 2012 — téměř devět milionů kopií jen v USA. Ashton Kutcher ji sdílel na Twitteru. Lily Allen ji propagovala. Vznikly stovky remiků a parodií.
Wally De Backer, křehký perfekcionista z Melbourne, který financoval vlastní klipy a dělal hudbu v domácím studiu, se ze dne na den stal jedním z nejznámějších muzikantů na planetě.
Deset milionů, které nechtěl
A tady začíná ta část, kterou nikdo nepobral.
Videoklip s dvěma miliardami zhlédnutí mohl generovat odhadem přes deset milionů dolarů z reklam na YouTube. Wally odmítl reklamy povolit. Všechny. Na celém svém kanálu.
Řekl: „Nemám zájem prodávat svou hudbu. Proto nedávám reklamy na svůj YouTube kanál, což lidem v dnešní době přijde zvláštní, ale je to rozhodnutí, které si můžete udělat sami. Takhle přistupuju ke vší své hudbě. Obecně nikdy nechci svou hudbu synchronizovat s produkty.”
Deset milionů dolarů. Odmítnuto. Ne jako gesto, ne jako performance art, ne jako provokace. Prostě proto, že nechtěl, aby lidé museli sledovat reklamu na prací prášek, než uslyší jeho písničku.
The KLF spálili milion liber, aby ukázali, že peníze jsou jen papír — a z toho gesta se stala legenda, o které se mluví třicet let. Gotye nechal deset milionů ležet na stole a nikdo o tom skoro neví. Obě gesta říkají totéž — ale Gotyeho verze je tak tichá, že ji svět přeslechl.
The Basics
V roce 2014 napsal do newsletteru na svém webu jednu větu:
„Nebude žádná nová hudba Gotye. Počkejte, možná bude. Nejsem si teď úplně jistý. Je tam hodně proměnných.”
Skoro nikdo to nečetl.
Vrátil se k The Basics — kapele, kterou měl dávno před slávou. Hrají pop-rock, electro-pop, alt-country, reggae. Mají třináct studiových alb. Odehráli přes 2 500 koncertů po celém světě — většinou v malých klubech a hospodách v Austrálii. V roce 2021 oznámili konec živého hraní, ale pokračují v nahrávání.
Wally je v The Basics bubeník. Ne frontman. Ne hvězda. Jeden z kluků.
Strážce zapomenutých zvuků
A tady se příběh Gotyeho překvapivě propojuje s Madlibem — s mužem, který žije v bunkru obklopen tunami starých vinylů.
Před lety se Wally spřátelil s Jean-Jacques Perreyem, francouzským průkopníkem elektronické hudby. Perrey hrál na ondioline — elektronický klávesový nástroj z roku 1941, předchůdce syntezátoru, schopný napodobovat zvuky orchestrálních nástrojů způsobem, který byl v době svého vzniku revoluční. Perrey s ondiolinem vytvořil některé z nejpodivnějších a nejkrásnějších nahrávek šedesátých let.
Když Perrey v roce 2016 zemřel, Wally založil Ondioline Orchestra — ansámbl v New Yorku, věnovaný zachování a rozšíření Perreyho odkazu. Koupil dva původní ondioliny. Společně s muzikanty Robem Schwimmerem, Joe McGintym a členy kapely Zammuto hrají Perreyho skladby — včetně ultra-vzácných kusů, které nebyly provedeny přes padesát let.
Madlib kopá v bednách se starými vinyly, aby z nich vytvořil novou hudbu. Gotye restauruje staré nástroje, aby zachoval hudbu, která by jinak zanikla. Oba jsou hudební archeologové — jen kopou v jiných vrstvách.
Blesk, který udeří jednou
Tady je nit, která spojuje Gotyeho s Jai Paulem — a současně je od sebe odlišuje.
Oba jsou křehcí perfekcionisté. Oba tvoří pomalu, pečlivě, s posedlým smyslem pro detail. Jai Paulovu „Jasmine” kritici popisovali jako zvuk budoucnosti — a to bylo demo, nedokončená věc. Gotyeho „Somebody That I Used to Know” vypadá jednoduše, ale za tou jednoduchostí stojí člověk, který sám financuje klip, sám vyjednává licenci na sampl s pozůstalostí Luíze Bonfá, sám rozhoduje o každém detailu.
Ale tam, kde Jai Paul svůj perfekcionismus obrátil dovnitř — kde ho krádež nedokončeného díla paralyzovala, protože svět viděl jeho skici — Gotye svůj perfekcionismus obrátil ven. Řekl: tohle je hotové. Tohle je to nejlepší, co umím. A teď odcházím, protože nechci dělat věci, které jsou horší.
Nebyl zlomený. Nebyl vyčerpaný. Prostě věděl, že „Somebody That I Used to Know” je výjimka — blesk, který udeří jednou — a že honit se za dalším bleskem by znamenalo ztratit to, co ho na hudbě baví.
Epilog: Pět způsobů, jak zmizet
The KLF zmizeli v ohni. MF DOOM za maskou. Madlib v bunkru plném vinylů. Jai Paul ve vlastním tichu. Gotye v kapele, kde hraje na bicí.
Každý z nich dostal od hudebního průmyslu nabídku, kterou většina lidí odmítnout nedokáže: buď slavný, buď bohatý, buď viditelný. Každý z nich tu nabídku odmítl — z jiných důvodů, jiným způsobem, s jinými následky.
KLF řekli: peníze jsou iluze, a zapálili je. DOOM řekl: tvář je past, a schoval ji. Madlib řekl: trendy jsou hluk, a zavřel se do bunkru s deskami z padesátých let. Jai Paul řekl: moje dílo ještě není hotové — a když mu ho ukradli, zjistil, že nemůže tvořit pod pohledem světa. Gotye řekl: hit je náhoda, a vrátil se tam, odkud přišel.
Wally De Backer dnes žije v Melbourne. Hraje na bicí v kapele, která má třináct alb a dva a půl tisíce odehraných koncertů. Restauruje elektronické klávesy z čtyřicátých let. Provozuje malý nezávislý label.
Na YouTube má video s dvěma miliardami zhlédnutí, na kterém není jediná reklama.
Je to někdo, koho jsme kdysi znali. A on s tím nemá sebemenší problém.